FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (10)

O někom se mluví v čase jeho žití,
o jiných až po jejich odchodu

m

Nad podivínským fotografem Miroslavem Tichým se uskutečnilo zřejmě přespříliš ledabylých mávnutí rukou. O mnoho let později na počátku 21. století uznávaný nakladatel fotografické literatury jeho práce zařadil do knížky v edici významných autorů. Fotograf upoutal svým bláznovstvím, hledáním vlastního světa, ale také mlčením. Jedni jeho fotografie neostrých ženských postav odvrhovali, jiní si jeho knížku zakoupili. Svět chce být klamán a lidé lži bez problémů vykračují v ústrety. Při prohlížení fotografií se někdy přihodí, že ta se neliší od spatřené skutečnosti, a dobrá fotografie je najednou mezi námi. Podivínský fotograf z jihu Moravy nastavoval lidem své vlastní zrcadlo a okolí ujišťoval: „Když chcete být slavní, musíte něco udělat tak blbě, jak blbé to na světě ještě nikdo neudělal!“ Kurňa, není na tom alespoň ždibínek pravdy?

Těžko se definuje jakékoli umění, jenže o umělce jakoby nouze nebyla. Vypadá to, že je jich víc než lidí… Stát se umělcem spočívá ve znalosti vidění, naslouchání a cítění všeho vůkol, co ostatní rovněž vidí, vyslechnou a vycítí, ale vůbec si to neuvědomí. Jsou fotografové až moc zruční a znalí všelijakých úpravných efektů, ale nic z toho ještě není uměním.

Svými obsahovými vztahy fotografie vzniklé v každodenním pouličním spěchu působí všedně až banálně, zdánlivě nečitelně, a postrádají převelice často přímý účin na diváka. Jakoby předešlá věta vystihovala současného konzumenta fotografického obrazu hledajícího okamžitý účin snímku, neboť on sám v ukvaltovaném čase žití je pod narůstajícími ataky na svoji mozkovou schránu. Navíc se přidružují technické vymoženosti sloužící řekněme požadavkům cizích majitelů našeho tisku. Tlaky na okamžitou produkci podpupíkových a ňadrových efektů z routových sešlostí a na jejich publikaci v bulvárním tisku jsou tak enormní, že tradiční schopnost vidění reality nabyla chuti a barvy vyčpělého piva. Vyjadřování se o fotografickém médiu bez znalosti vlastní fotografovy biografie nebývá převelice často přesné, zapůsobí dokonce nepřesvědčivě, jindy přehnaně, znepokojivě či třeba také ironicky. Někdy čtenář kritiky nabude dojmu o zlém úmyslu pisatele. Nakonec jsem zažil připravenou recenzi ještě před zahájením výstavy, jindy zase napsanou samotným vystavujícím pod jiným jménem… Inu, svět chce být pořád klamán.

Po letech používání fotoaparátu žijí s nemizejícím pocitem, že jsem ho používal jen pro svoji radost bez snahy o využití umělecké, s nímž bych zřejmě stejně narazil. Fotopřístroj byl přesto neustále v mé kabele. Ač třeba jako zevloun a okukovač všeho možného, zamiloval jsem si přímou fotografii, u které se nekomponuje, jen se ze všeho především ví a vidí. Eventuální divák na fotografii může pak třeba objevit dosud dříve nezaznamenané, okolo čehož chodil i několik let… Upřímně vysloveno, znalost prostředí před vznikem fotografie u mě poněkud předbíhá a někdy ho tuším, byť bývám také zaskočen, jak se v něm objekt mého zájmu, člověk, zachová. Stane se, že jsem rovněž popleten vlastní mylnou představou, a přesto stačím ještě někdy zareagovat. I při „ztrátě“ spatřeného snímku jsem rád, že jsem „uviděl“.

m