FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (11)

Fotografie versus úcta

m

Obraz světa člověk 21. století stačí jakžtakž vnímat, a někdo dokonce jeho chod i sleduje, když se zrovna nezajímá o stav hotovosti na svém účtu. Dobuk návštěvě světa si člověk sám nevybírá, takže nemůže znát, do kterého okamžiku vývoje fotografického obrazu se zrodí. Vždyť může být i človíčkem nedonošeným…

Na jaře 2007 pražský primátor slezl nejvyšší horu světa a Pražáci jeho čtvrtletní nepřítomností děsivě trpěli a v záchvatech zoufalství jim přestalo určitě chutnat i pivo. O dva roky předtím, když se v květnu roku 2005 připomínalo 60. výročí konce zatím nejstrašnější ze všech válek, na pražské radnici na příchod primátora čekali mj. také veteráni generálové František Fajtl a František Peřina. Čekali naprosto marně, neboť ani na magistrátě dost dobře nevěděli, že v tomtéž čase primátor lezl po jiných horách vypínajících sek nebesům, tentokrát v papuánské džungli… Když se v roce 2003 u nás hlasovalo o vstupu naší země do Unie, primátor vylézal na nejvyšší horu Ameriky. Ani v nejmenším nesnižuji sportovní úspěch, který okamžitě po slezení Mount Everestu ocenil také bývalý stranický soukmenovec, prezident klimatolog, a přispěchal s gratulací. Té se však naopak v takové míře nedočkala mladá česká žena, která na tento kopec vystoupala jen o několik dní dřív… Pravda, generála Františka Peřinu pan primátor počastoval čestným občanstvím Prahy již v roce 2003, a tak si mohl říct – šmytec, a teď hajdy ke splnění svého snu.

Na kalendáři bylo datum 13.  října 2006 a já se mačkal v síni krematoria v pražských Strašnicích. Několik starších válečných veteránů v hrozném dusnu omdlelo. Sešli se tu při posledním letu válečného letce Františka Fajtla (20. 8. 1912–4. 10. 2006). Na smuteční slavnost přikvačil vedle prezidenta i pražský primátor. Bylo před volbami a na jeho volebních plakátech tehdy stálo – Dejte mi pár minut a já vám dám čtyři roky. Ovšem pokrácené nejmíň o čtvrt roku lezení… Snad proto také hned po obřadu pelášil ukázat se na dalších akcích – vyhrnout si u Vltavy rukávy a vypustit do ní ryby, otevřít nový sběrný dvůr, setkat se s dalajlámou, vepchat se společně s dalším soukmenovcem, vlastně náměstkem, do tanku v protipovodňové zbrojnici v Dubči u Prahy… Ne, nikoho z těchto soukmenovců jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech nespatřil ve fotoklubu na Královských Vinohradech, kam jsme si zvali Františka Fajtla i jiné letce včetně válečného fotografa Ladislava Sitenského, abychom zvěděli, o čem v učebnicích psáno nebylo. Nebylo totiž dostatek lidí, kteří by tehdy alespoň trochu těmto lidem pomáhali.

Sportovního horolezeckého výkonu si moc cením. Primátorského lezce si však nevážím jako člověka, neboť on nepodal na pražské radnici ruku ještě žijícím hrdinům, ale lezl si svobodně po horách. Ostatně o svobodě často mluví i prezident, a přitom je to s ní nějak čím dál horší. Přibývá totiž už i odstřelovačů na střechách, jako v květnu 2007 v Brně při setkání prezidentů, a to nemluvím o bezpečnostních opatřeních během návštěvy amerického prezidenta v Praze v červnu. V rámci svobody se přivařily i dekly na kanálech. Nakonec vždyť už i domy se před den zavírají, přibývá mříží v oknech, ploty se navyšují, nakonec na ohrazení u stavení prezidentova tiskového mluvčího stojí zase psáno, že Evropská unie před jeho plotem končí… Pravda, víc svobody je na straně darebáků a snad dokonce mají i víc práv a ještě si je ochraňují imunitou sahající až kamsi za nekonečný vesmír. Kariéry se dělají všelijak. Třeba takový již zmíněný prezidentův tiskový mluvčí, který se o ješitnost může s prezidentem přetahovat, už jako mladík napsal hezkou povídečku, za kterou to šéfredaktor časopisu Tvorba a jeho otec, Jiří Hájek, u svých stranických kolegů schytal. Jenže v čase posametovém už zase jiné kolegy – dle Josefa Klímy – při prodeji týdeníku Reflex připravil o značný peníz…

Někdo zase studoval v Americe, protože byl prý tak dobrý, že ho tam komunisti museli pustit, jak tvrdila nedávno jedna nadšená mladá ženština o prezidentovi, no a jiný zase přežíval v kotelně či pobýval v maringotce od geologického průzkumu, i když byl rovněž dobrý. To v tom lepším případě… V závětří prognostického ústavu se toho moc nedalo zkazit. Horší to bylo v praxi po závanu sametového vánku. Bolševismus se navýšil a překryl přišlým kapitalismem, což bez skrupulí funguje i za halasného řečnění o svobodě, ale také za vzájemného a trapného nadávání. Bývalí vypůjčovatelé knížek ze závodních knihoven a výběrčí příspěvků „eróhá“ (Revolučního odborového hnutí), třeba i z konzerváren v Hodoníně, se všelijak proměnili. I rozměrově. Někdo se proměnil v milovníka kakaových bobů, jiný se stal bouračem aut z opilosti a ani neví, jak se mu nějaké statisíce peněz dostaly do jeho trezoru. S takovou morálkou kupředu levou…

Válečný letec F.  Fajtl si zažil léta ústrků a F.  Peřina za dramatických událostí opustil republiku. Jiní skončili v lágrech. V roce 1964 se po Fajtlovi sháněl soudruh Kukuřice alias Nikita Chruščov a političtí vlezdoprdelisti ho jako civilistu rychle v Praze objevili a dovezli na Slovensko na letiště Tri duby, kde v čase Slovenského národního povstání F.  Fajtl rovněž působil. Mezi uniformovanými tam stál jako jediný v civilu…

Odbočení od fotografie se nekoná. Mezi milovníky kreslení světlem v nejvyšším patře paláce Valdek, postaveného podle architekta Bohumila Belady v letech 1928–1930, bývalo po příchodu válečných veteránů do prostor fotoklubu plno. Ateliér, klubovna, fotokomory a množství skříněk zbudovaných pro fotopotřeby členů druhého pražského fotoklubu, založeného již 7. března 1908, ve Valdeku fungovaly i před válkou navzdory vysokému nájemnému, který těžko pokrývaly členské příspěvky. Jenže vlastní fotografování člověka dokáže proměnit a někdy ho může vystrčit do povýšeneckého jednání vůči prožívané realitě. Život totiž není složen jen z velkých a pozoruhodných detailů. Kupodivu ale fotografie dokáže i ty malé zastavit a vměstnat je do celkového obsahu snímku. Házeči mobilních telefonů, a to bez rozdílu stranické příslušnost, co mohou být třeba i prezidenty, jsou mně šumafuk, byť mobilní přístroj je také pouhý detail, ale dokresluje celkový profil člověka. V předsametovém čase jsem zajisté nemohl vyrazit za Atlantik, stejně tak za pratetou do Vídně, kam odešla již v roce 1908 pěšmo, neboť doma ve Svobodných horách Vodňanských nebylo cok snědku.

I setkali se také v květnu 2007 evropští prezidenti v Brně a na cenu osmdesáti tisíc korun vyšla pro ně jedna kadibudka s nerezovou mísou a dvojitou stěnou, aby nebyly slyšet jimi vydávané zvuky uvnitř… Přespříliš tuzemských rentistů částku vynaloženou na hygienickou boudičku obdrží na celý rok ke svému žití a ještě si z ní musí uhradit toaletní papír a vodné… Současný prezident je ochráncem svobody, ale není můj prezident, byť většina lidík němu zhlíží obdivně. Češi se vždy ztráceli v davech, plnili náměstí a pláně, sál Národního divadla a leccos schvalovali a podepisovali. Člověka, stejně jako dobrou fotografii, mívám poskládanou z nepřehlédnutelných drobných stavebních kamínků Jestliže hráč košíkové na palubovce dosáhne tříbodového koše po svých dvou předchozích faulech a vehementně se dožaduje jeho uznání, není pro mě ochránce svobody. V sudu neplněném ješitností se člověk nachází obtížně.

Jo, abych nezapomněl. Namrzlý primátorův malíček se jistě upraví a bolest zmizí. Z mých dětských očí ale už nikdy nezmizí nikým nevyfotografovaný obraz z přelomu let 1944–1945, kdy jsem u jihočeských Číčenic viděl v zasněžené krajině natahovat se z okének nákladních vagónů kosti potažené lidskou kůží a prosící několik lidí venku alespoň o sněhovou hrudku… Život je složen z velkých i malých detailů. Vlastně jen několik hodin před svým odchodem z tohoto světa manželka válečného letce ing. Stanislava Rejthara, přítele Františla Fajtla, paní Vlasta Rejtharová, přeložila v roce 2001 do angličtiny textk mé jedné knížce. Poslední myšlenka, kterou paní Vlastenka překládala, patřila názvu té knížky – Life can play you dirthy tricks, but it is fine – Život je prevít, ale krásnej… Jsem tomu moc rád, že byli vedle mne i dobří lidé. Život totiž není zlý, to jen lidé…

m