FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (13)

Také fotografie umí lhát

m

Člověk si občas zalže.Někdy z nutnosti, aby neublížil pravdou, jindy aby třeba potěšil, ale přihodí se, že zalže dokonce vědomě. Jako školák a člen Foglarova čtenářského klubu s názvem Skaláci použil jsem ve školní škamně nepatrnou lež. Kantor mi dal pár facek, a bylo vymalováno. Vzpomínám na něho dodnes s láskou a úctou také proto, že mě učil i to, co jsem jako žáček po Vítězném únoru 1948 musel v učebnicích začmárat. Učitel mi tenkrát naopak nelhal…

V čase předvánočním roku 2004 naší občasní pobývači v parlamentních seslích, někdo jim pořád říká poslanci, podivným omylem si navýšili platy, ale vzápětí hned slíbili, že vše brzy napraví. Nestihli do ani do léta roku 2007, a tak je mohu plným právem označit za lháře. Bohužel nevím, zdali by vydrželi stát spořádaně v řaděk udělení pár facek, jak mně je vysekl můj třídní učitel… Já byl tehdy jen desetiletý kluk a osazenstvo parlamentu jsou už dospěláci. Já lhal učiteli, oni národu. Co s tím má společného fotografie?

Již mnohokrát bylo připomínáno pozdější zmizení z fotografie jednoho politika z balkonu Kinského paláce v Praze pořízené v únoru 1948 a stojícího vedle dějinami profláknutého a propadlého Klementa Gottwalda. Ostatně i jemu samotnému se později propadla hruď po nabalzamování sovětskými experty v útrobách památníku na Žižkově. Už mnohem dříve však nechal zmizet z fotografie svého ministra propagandy Goebbelse samotný Hitler, a to v čase, kdy ještě nespustil válečná jatka. Stalo se tak na snímku, na kterém ministr zíral na klín Evy Braunové rýsující se pod letními šaty. Ta stála navíc proti závanu letního vánku…

Přišel čas digitální fotografie a hrozba ukončení výroby klasického filmového materiálu. Vždy ale platilo, že na políčko filmu a nyní i na jakousi kartu pomocí milionů potvůrek zvaných pixely lze zachytit cokoli, jenže mnohé za zachyceného je mrtvé už při stisku spouště. Možná už brzy bude možné obsluhovat pixely pouhou myšlenkou – a to se teprve budou dít věci.

Všecičko na světě se děje ale přece hlavně proto, aby to zůstalo a později se o tom povídalo… Další lidé si nad obrázky budou vyprávět, bavit a vzpomínat. Fotografie nabízí divákovi vždy spojení s časem, ať už jsme ho žili v jakémkoli století. Fotografie je vidění ukládané do paměti –  a s tou neradno si hrát. Pořád je dost těch, kteří ve fotografii lžou, a lehce se může v budoucnu přihodit, že povědomí společnosti bude ovlivněno zkarikovaným mediálním obrazem. Výsledkem může být zjištění, že jsme v dějinných událostech nestáli za nic. Tristní bývá, když ti, kteří vědí a byli u událostí, jsou později poučováni, že to bylo jinak. Navíc největší vlezdoprdelisti na světě přebývají nejspíš v mé rodné zemi.

Hudební kapely užitím světelných a zvukových efektů přivádějí diváky do tranzu, a ti je pak nechtějí pustit z pódia. Zpěv je obalen něčím podobným, co se blíží všelijakým úpravám fotografického obrazu, který tak odběhne od skutečnosti. Dokonce ani oči člověka nedokáží spatřit skutečnost okolo sebe takovou, jak mu ji nabízí vycíděná fotografie. Divácké show tak snadno může podlehnout i fotografie poskládaná z podobných efektů – a v reklamě se tak pochopitelně děje. a ještě něco. Přibývá moc věcí, které mají být pro každého, a jdou tudíž dolů s nároky, a ty zase přitahují lidi, co jsou poněkud línější a rádi mačkají jen čudlíky a zírají na obrazovečky a sdělují do éteru úžasné věci – třeba že právě jedou v autobuse… Člověk má mít úctuk věcem a těm spolehlivým a dobrým být také trochu věrný. Příliš neúcty zhoršuje člověku život a pobyt na Zemi. Nakonec lhát umí jen člověk a ani fotografie se lži nedokáže ubránit. Děje se tak zase ale jen na přání pána tvorstva…

m