FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (14)

Několik vět, ale o humoru

m

S úsměvem na rtech a s příchodem vlastního žití objevil jsem prostinký fakt, proč také Jack London sepsal moc úžasných věcí. Byl to démon alkohol zvoucí ho k toulání se po hvězdách… I já se často toulal a těšil se z objevení podivně pokrouceného kmene stromu, stejně jako z milionů let starých vrásek vepsaných do žulového kamene kdesi na Sedlčansku. Já se usmíval a radoval z maličkostí a vyhýbal se jedinému slovu – humor. Démon alkohol nepobýval jen za hraniční čárou, tam bych za ním stejně nemohl, ale ke zrodu vtipné fotografie jsem ho kupodivu někdy nemusel ani příliš přemlouvat. Až po letech jsem si zavzpomínal na Jacka Londona, jak ke sklonku žití psal už jen ve stoje, s nohama poškozenýma od pití… Na těch mých se nakonec podepsalo jen přespříliš úrazů, ale kupodivu druhé pohlaví se o ty poněkud starší nohy pořád zajímá. Démon alkohol a Tulák po hvězdách měl pochopení pro pražského chodce plahočícího se do úmoru po ulicích a v noci se krčícího u zvětšovacího přístroje s koleny u brady. Jakýpak tedy humor, a jaký vůbec ten může být?

V šedesátých letech 20. století pozdější vydolovač vzniku katedry fotografie na FAMU prof. Ján Šmok označil humor ve fotografii za výjimečnost. Stejně tak je humor záležitostí vzácnou rovněž v počínání sochařů a hudebních skladatelů. Zajisté že přibylo přemnoho všelijakých pochybných výtvarných bavičů toužících šokovat pitomostmi a zaplavovat svět zelenými a jinými příšerkami nikdy neexistujícími ani v pohádkách. Humor v hudební produkci přes několikadenní halekání nedokáží nahradit ani decibely, ani injekční stříkačky. Popravdě řečeno nejblížek lidskému a teplému humoru má černý humor svým nečekaným střetem s realitou, které se člověk zalekne, bývá jí zaskočen, neboť s sobě skrývá i nepříjemnou pravdu. A ty se chceš smát, človíčku? A čemu? Neštěstí druhého? Nakonec tak činíš, když zíráš na pořad v televizi, jak kdosi tančí, zakopne a praští s sebou o zem. Už ale později nespatříš, jak ho příbuzní vyvážejí na invalidním vozíku, aby se v parku podíval na hrající si děti…

Nejjednodušší a také nejprimitivnější formou humoru je pouhá reprodukce zkomolených nápisů, což zachyceno má být pojednou vtipné i pro diváka, který stejně sám vidí a nepovažuje to tudíž za nutné spatřit znovu na snímku. Nějakým pitomcem umazaná záporná předpona na nápisu ve vagonu metra – Neopírejte se o dveře – humor nenabízí. Jen blbost umazávače předpony. Nakonec ani stejnou anekdotu nevykládáme někomu, komu jsme ji sdělili už odpoledne. A pak, každý anekdoty vyprávět neumí, moc se u toho nažvatlá, a podobně je to se vznikem fotografie, kde ani nejdražší technika nedopomůžek vlastnímu vidění, ale naopakk častokrát už spatřené fotografii od jiných fotografů… Humorný snímek potřebuje konflikt, náhlý zvrat v realitě, a ten zkomolené nápisy nenabízejí. Autor si sám dle svých možností rozhoduje o tom, cože má být pro druhé veselé a co nikoli. Spatřená situace, která je veselá sama o sobě, je na autorově představě nezávislá a je zcela jedno, zda byla či nebyla vyfotografována. Zachycená situace zajisté však pobaví i ostatní.

Druhou skupinu úsměvných snímků tvoří fotografie, ve kterých už nejsou obezličkou zkomolené nápisy a humor okolo nás poněkud zevšednělý, ale jistý autorův zásah do skladby obrazu, který má poté konzumenta uchechtat ažk smrti. Psímu miláčkovi se nasadí bejsbolovka, krávě buřinka, praseti se uváže kravata, na židli, o které se předpokládá, že na ni usedne člověk, se třeba vyfotí připravený napínáček… Podobné nápady v reklamě vedouk tristní skutečnosti, že například v Německu až 40 % dětí si myslí, že kráva popásající se po alpských stráních je barvy fialové… Náhoda ve fotografii hraje vždy velkou roli, a nejen ve fotografii, ale musí se jí vyjít v ústrety. Ani v této druhé skupině humorných snímků nejde o nic světoborného, neboť vše již bylo mnohokrát zachyceno a žádný velkolepý přínos z autorova kadlubu myšlení se nekoná. Navíc u mnoha autorem sestavených situací se humor a veselost hledá při nejlepší vůli opravdu obtížně a o smíchu ví zřejmě jen autor. Kupodivu ale podobné kuriozity pejsků s mašlemi, ba i s těmi zavěšenými na šňůře místo prádla, jsou přečastými náměty na pohlednicích a jsou obchodně úspěšné. Jistěže fotografie vyžaduje smysl pro hru a umění nepotřebuje žádné hranice, jenže Josefem Čapkem kdysi sepsaný sloupek s názvem Méně výstav a více umění ani po letech neztratil nic ze svého obsahu ani v nynějším čase fotografií uložených na paměťových kartách.

Digitální studia dokáží úžasné proměny a v zákulisí reklamy stojí samozřejmě byznys. Šokující bývá rovněž sama digitální fotografie a soukromé školy nabízejí výuku mnohých nečekaných zvratů a deformací konzumního stylu žití ve spojení s pokusy o humor. Bohužel ten umí nabídnout ale jen život. Líbezného humoru ubývá a reklama nabízí často jen jeho zkrácená, zhrublá a nečitelná torza. Přes zrod milionů snímků zdá se, že společností 21. století je o laskavý a vlídný humor ochuzenější. Mám právo na omyl a rád sek němu přihlásím. V současnosti nejsou žádná omezení a nikdo, opakuji nikdo, přesně neví, co je to umění, ale každý se jím zaštiťuje. Kdo chce žít plnohodnotný život, najde si kulturu všude.

U druhé skupiny snímků autor také často používá slovní doprovod, spíše někdy výklad, co že má být na snímku veselé a čeho si má divák všimnout. Chybí však konflikt a střet, kterého by si divák povšiml sám, ale on je nucen číst si snímek podle připojených slov. Málo patné, ale každý z nás myslí a čte po svém. Když už vůbec číst chceme.

Třetí skupina humorných snímků bude zřejmě nejvíce humoru blízká, i když ne počtem fotografií. Bývá totiž spojena s darem vidění karikatury, komiky a směšnosti lidského konání, které při propojení spolu nesouvisejících činností dokáže dát snímku smysl zcela odlišný. Dva či tři současně probíhající děje na fotografii vyžadují při konzumaci hlubší ponor a čtecí schopnost. Smích nakonec může vyvolat naprosto vážně míněná fotografie. Například čtení fotografií kreslíře vtipů Dušana Pálky ubírá někomu příliš času, protože je víc žádán humor okamžitý, často jednoduchý. Nicméně doménou skutečného fotografického humoru je právě jeho třetí skupina, i když z mé strany nejde o žádné určování či dělení, ale o pouhé zamyšlení se nad humorem, nikoliv nad jeho definicí. Na dobré úsměvné fotografii bývá však zachycen vždy střet, konflikt, který smích dokáže vyvolat, byť ten nezní hlasitě… Podobná fotografie se blíží kreslenému vtipu.

Konflikt v humorné fotografii však také může přinést skupina čtvrtá, kdy vedle sebe stojí dva snímky či dokonce celý seriál nebo soubor. Existovala kdysi dávno fotosoutěž Dvojice ve fotografii, probíhající v Hodoníně, na které byly podobné snímkyk vidění. Krátkou životnost měla soutěž Humor ve fotografii, pořádaná v Českých Budějovicích. V cizině se dosud humorem baví v belgickém Knokke, polské Legnici a samozřejmě v Bulharském Gabrovu. Popravdě řečeno diváckému zájmu jsou nejméně dostupné humorné snímky ve třetí a čtvrté skupině.

Prý se člověk umí smát, ale ví, čemu se vlastně směje? Dokáže se vysmát své vlastní hlouposti? Nebolí ho pak naražená holenní kost o trochu méně? Buď jak buď, ale humor ve fotografii existuje, byť jako cosi podřadnějšího, co prý na vážnou fotografii nemá. Jenže ho člověk ze svého života nedokáže vyloučit. A pak také od lidí přeživších koncentrační tábor vím, že i tam za ostnatým drátem nabitým elektřinou humor pomáhal přežít. Je totiž stejně cenný jako vážnost. Poněkud bolí, že jinak vážnosti okolo nás ubývá…

Nepatřím mezi ty, co si ke jménu připojují slůvka – teoretik, historik, fotograf, publicista – někdo dokonce i všechny čtyři slovíčka najednou. Já jen bral do rukou fotopřístroj se samozřejmostí, jako jindy zase nabíral lžící polévku, a nikomu nic nevnucoval a ještě se při tom bavil. Vždyť někdy i zdánlivě nezajímavá kniha se odkládá, ale po letech se ta stejná pracně vyhledává. Dříči to v Čechách nemívali nikdy snadné.

m