FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (2)

Úsměv ve fotografii?

m

Na ulici se lidé smějí, a přitom stejně přes ramena lidí, s nimiž se ještě na ulici dokázali zastavit, koukají, kam dál popoběhnout za svým štěstím. Jsou však také rozrůstající se města a okolo nich skladovací haly a supermarkety. Začínají tak absentovat a vytrácet se místa snění, lyrické čistoty a současně i stesku. Přitom se říká, lidský tvor je snad jediný, který se ještě směje. Jenže čemu? A co je vůbec humor? Nevím to jistě, ale jsem přesvědčen o tom, že Bůh bez smyslu pro humor by tenhle svět nedokázal vůbec stvořit. Natož v šesti dnech… S jízlivým pousmáním by se dalo říct – však je také vidět, jak to odfláknul!

Lidské oko začíná vidět nejčastěji po ranním probuzení, pokud člověk přišel v rozumný čas z hospody. Na stejné oko v průběhu dne zapůsobí celkem ušlechtile spatřená realita konfrontující mozkové závity diváka s fotograficky zachycenou skutečností, které později mnohý nechce ani věřit. V české fotografii dívání se kolem sebe poměrně často nabývalo podobu humorného nadhledu, někdy i pěkně černého či propleteného s groteskou. Primitivní jsou ale vyfotografované všelijaké slovní zkomoleniny, v nicchž absentuje autorův vlastní přínos. Jen v menší míře se daří dosáhnout nejvyšší formy humoru – komična. To dokáže tváři vtisknout rovněž úsměv, byť často trpký, někdy k úsměvu ani nedochází… Nikdy však přitom nejde o náhodné objevy seskupení předmětů či dějů. Oko pozorovalo, myšlenka a cit nechyběl, a kupodivu takto zachycená fotografie dokáže později i promlouvat. Dokonce i proti pokusům umlčet spatřené a zaznamenané. Doba se vždy otiskuje do věcí a poznamenává člověka současně se vším okolo něho.

Sarkasmus a rovněž často i zlá ironie objevila v zhrublých časech svou úrodnou půdu. I černý humor však dokáže leckdy pohladit. Poněkud méně k popukání je zjištění, jestliže nedaleko před vchodem do nemocnice na Vinohradech jsem na dvou místech informován o nabídce pohřebních služeb. Ve Vršovicích na rohu ulice Obloukové, ve které se z nemocnice stala léčebna dlouhodobě nemocných, kde býval vchod do hospody U krále Jiřího, upoutá nabídka týchž služeb. Ostatně na firmu je možno pohlížet přímo z oken léčebny. Člověk snad může jen litovat, že si už ve zmizelé hospodě na poskytnutí posledních služeb nemůže počkat u správně vychlazeného žejdlíku…

Malířství se po vzniku fotografie s ní utkalo v nejednom duelu. V rozpuku 21. století se fotografie začala radikálně digitalizovat a kreslení světlem počalo často také lhát svou nalakovaností. Škoda, protože jinak člověku může fotografie při jeho krátkodobém pobytu na zemském glóbu pomáhat a dokonce ho také pobavit. Každičký neplánovaný výbuch smíchu je prý návratem do života a počátkem nové existence. Tak se, člověče, už konečně rozhodni! Ne, nemám důvod přejít na fotografování ženského přirození, abych zaujal a ukázal ostatním co určitě ještě nikdy nespatřili. V bulvárních a obskurních tiskovinách plných obrázků kostelů a kaplí o ženská ňadra snad člověk vůbec nezavadí. To snad jen při návštěvách podivných erotických domů v okolí Václavského náměstí je šance, aby nějaké to ňadérko bylo na tvář přiloženo…

Fotografie ve zdrsnělém světě poměrně často a přesvědčivě demonstruje devalvaci mnohých hodnot. Primitivní a agresivní zkratky v obraze vedou k potlačení originality a skutečné pravdy. O humoru se tvrdí, že nezná hranic, avšak ani to zcela nesedí. Legraci v české hospodě, která sama o sobě už také mizí, jen kousek za humny už jiný člověk nemusí vůbec rozumět, a naopak. Fotografie je však jistý druh kumštu, který naprosto přesvědčivě sděluje, jak se lidé a hodnoty kolem něho proměňují. Fotograf Josef Sudek například odmítal vlastnit telefonní přístroj, jako někdo později mobilní telefon, a v nejnutnějším případě chodil telefonovat na ulici do budky. Už jsem ho ale neslyšel nadávat, když ta většinou nefungovala… A propos, v časech zrodu kdysi odlehlého sídliště Novodvorská v Praze 4, kam taxikáři z Václavského náměstí nechtěli jezdit, jsem jednou v noci pomohl z plotu dnes zrušené teplárny sundat uvízlého mladého muže. Dvě telefonní budky na sídlišti byly totiž poškozené a mladík si z teplárny potřeboval zavolat sanitku pro odvoz své manželky, která se v noci rozhodla porodit…

V rozpuku 21. století se častěji přihodí, že i prostý kmán si dělá legraci z politiků, neboť marně hledá důvod k tomu, aby si některého z nich považoval. Nakonec už ve starém Římě jistý a poněkud chudobnější filozof Sokrates pochyboval a znejistěl v okamžiku, když k řízení země přicházeli lidé se znalostmi, o kterých se nedalo říkat, že jsou odborné. Přihlouplí vladaři však zase umožnili vznik dalšího smíchu, byť někdy škodolibého.

m