FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (4)

Kompozice ve fotografii přináší důkazy

m

V hospodě se mluví o lecčems, ale když něco z toho, o čem byla v oné místnosti řeč, spatříme později na fotografii, můžeme tomu i uvěřit. Fotografie slouží jako důkaz a podobné snímky, respektive jejich autoři, s kompozicí obrazu zvyšují třeba také emocionální obsah snímku, si hlavu příliš nelámou. Podstatně víc se snaží pracovníci v reklamě, ale s cílem navýšení prodejnosti artiklu. Cukrářství v časech renesance bývalo řemeslem uměleckým a využívalo, a činí tak do žhavé současnosti, jemných a pastelových barev k působení na chuťové buňky. Doba však cukrářský kumšt proměnila v globalizované řemeslo supermarketových řetězců, a naopak zase středověká zručnost kovářského řemesla byla povýšena na počínání umělecké… Barevné poutače s nabídkou jídel nad četnými jídelnami pochopitelně pohrdají černobílým provedením nabízených jídel. Zelný salát s rajčaty v barevném vyvedení láká, ale kremrole s modrou náplní by poněkud odpuzovala.

V barevném šílení dostala černobílá fotografie možnost žít dál. Zřejmě už jen jako odnož uměleckého počínání, při kterém kompozice neztrácí sílu výpovědi. Před desítkami let světové zpravodajské týdeníky omezily tisk snímků z válečných střetů v barevném podání, neboť člověk od nepaměti ví, že krev je červená a fotografie v časopisech působily děsivě. Současný bulvární tisk už na to kašle. Přes všechny zásahy do fotografického obrazu patří fotografie mezi nejupřímnější sdělení pravdy. Fotografie bez obsahu a zrozená jen pro kompozici samotnou bývá sice někdy pracná, ale také svojí uměleckostí snadno zapomenutelná. Kompozice černobílé a barevné fotografie v podání lidských tvorů dávajících přednost obsahu a námětu a současně přitom zapomínající na nejnovější fotografickou techniku, nabízí šanci na pořízení snímku s objektivním záznamem a osobitým viděním.

Přespříliš médií začalo zaplavovat svět. Někdy je to přeci jen ku škodě, neboť realita nabízená na snímku by měla být skutečně prožitá a poté má šanci stát se symbolem lidského pachtění. Fotografie vždy nabízí hru a zacházení s předměty, které každého z nás obklopují, a těm lze ve zmatku světa dát jistý řád. Nepořádek na stole v ateliéru Josefa Sudka zachycený na barevný film by nabízel neskutečný a nečitelný paskvil a právě jen ten nepořádek. Černobílá fotografie téhož stolu vnímavému divákovi sděluje mnohé o životě fotografa a disharmonie věcí nakonec hladí oko a přináší duševní rozpoložení a jakoby neexistující kompozice nevadí. Ne, na nic neexistuje přesný recept!

Jen malé odbočení. V ulici Úvoz pod pražským Hradem, kde Josef Sudek od roku 1959 až do svého odchodu v roce 1976 přebýval, existuje galerie nesoucí logicky jeho jméno. Návštěvníci z ciziny a milovníci Sudkových obrázků touží zajisté spatřit jeho fotografie, ale do Domu fotografie Josefa Sudka v Maiselově ulici nahlížejí zbytečně. Tam J. Sudek nepřebýval a jeho fotografie tam nespatří. To jen název komorní galerie vyznívá poněkud hokynářsky… Nicméně mi připomíná epizodu kolegy ze zaměstnání a dnes už zesnulého historika Antonína Klimka ve spojení se spisovatelem Franzem Kafkou, který žil v domě právě na rohu Maiselovy ulice, kde je výše zmíněná galerie a dům je označen spisovatelovou bustou.

V časech před rokem 1989 přijel za A. Klimkem na návštěvu historik z ciziny, který při spatření pamětní desky u vchodu do paláce Kinských na Staroměstském náměstí byl přímo u vytržení, neboť se domníval, že deska označuje dům, kde žil další Kafkův příbuzný. Omyl. Deska patřila smutné postavě našich dějin – dělnickému a poněkud více popíjejícímu prezidentu Klementu Gottwaldovi, který ze zdejšího balkonu v únoru 1948 řečnil k revolučním davům…

Fotografie je vždy spjata s viděním a je nepodstatné, kde se fotografuje. Někomu vystačí jediná ulice rodného města, jiný o sobě dá vědět, kolik exotických ostrovů navštívil. Zrodila se i nová kategorie fotografů, kteří zachycují celebrity. Tvář, o které se mluví, má zajistit autorovi větší zájem a zřejmě i peníz. Na bezvýznamném člověku se sláva získává poněkud obtížněji. Tvář ženy, o které se mluví, má dodat snímku zřejmě punc uměleckosti.

Mysl fotografa se vždy projeví v okamžiku probíhajícího děje. Po rozběhu 21. stolení se nemohu zbavit nejistoty, zdali fotografický obraz ještě napomáhá ke zrodu upřímného lidského konání, byť fotografie je snad jediným srozumitelným jazykem na všech kontinentech. Novodobé fotografické kompozice také částečně přispívají k tomu, že nikdo přesně neví, co je umění, a také jakékoliv pokusy o definování jeho smyslu jsou vlastně ztrátou času.

Výsledky fotografie svou emocionální působivostí jí zajisté přinesly uznání. Autor se smyslem pro hru je na tom lépe. Kdybych dokázal slovy vyjádřit příběhy prožité ve sněhových bouřích, kdy se blížila nenávratnost lidského žití, nemusel bych mít s sebou fotoaparát. V probíhajících vteřinách šlo jen a jen o postižení momentu a nikoli o kompoziční náplň políčka kinofilmu. Slovům by nikdo neuvěřil.

Kdysi půlhodinu po půlnoci odjížděl z bývalého nádraží Těšnov jediný vůz „flamendráku“ směrem na Trutnov, kde byla pauza téměř dvě hodiny. Z Liberce pak za tmy probíhaly výšlapy do Jizerských hor, někdy i na start populární Jizerské padesátky, kde se zrodil snímek otužilce zakomponovaného do davu přihlížejících, který si pověsili v Haagu na World Press Photo. Jindy to zase bylo až moc zlé během dvanácti hodin prožitých ve sněhové bouři v Jeseníkách někde okolo Rejvízu. Jedině čas může přijít s nějakým rezultátem. Fotografie současnosti útočí, ale současně zevšeobecňuje, říká si o banalizaci, zevšednění a jakési globalizační zestádnění. Skutečnost okolo nás bývá zpětně interpretována zase jen díky fotografickému obrazu, do kterého vplouvá čím dál víc všelijakých triků, a realita poté bývá odtržena od života.

m