FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (5)

Takže také černobíle, nebo už jen barevně? (5)

m

Odpověď na otázku postavenou v názvu kapitolky nemůže být při nejlepší vůli jednoznačná, a možná je tomu tak dobře.Realita okolo nás není obarvená natolik, jak ji na nás chrlí televizní obrazovka a poutače u dálnic. Nikomu nevnucuji svůj názor, přestože i barevně postižený okamžik ve fotografii mě často osloví a někdy i pořádně se mnou zacloumá, ale netoužím lidem připomínat to, co už znají a co jim tiskoviny neustále vtloukají do hlavy – že krev je červená a její eventuální modrá barva je jen pouhou metaforou při označení lidí z jiné společenské skupiny.

Vyrážím do ulic vyhledávat nepopsatelné příběhy a učebnicová skladba obrazů mě jen málokdy přichází na mysl. Strohý a nebarevný námět nabízí fotografovi nezištně barvu černou, ale nebývá to vždy pravidlem. I v barvě se vyplácí šetřit. Tristním zjištěním je realita, že kdyby si několik současných barevných časopisů prohodilo názvy titulů, běžný čtenář to ani nezaznamená, což rovněž dokladuje přílišnou umělou přebarvenost světa okolo nás. Příkladem mohou být po mnoho týdnů pokračující přitroublé podpupíkové reportáže z úmrtí jednoho hudebního skladatele zahlcující titulní strany bulvárních tiskovin. Slovo tiskovina se mně jeví jako dost nadsazené. Zřejmě si to národ Jana Amose Komenského zaslouží. Z pohřbu nechyběly ani letecké záběry čekajících davů před krematoriem, ale žádný bulvární fotograf nepřinesl záběry skladatelova těla, které po ukončení smutečního obřadu bylo spáleno. Tak snad až někdy jindy…

Fotografie jako taková je už od svého zrodu propojena s malbou, aniž si to mnozí z nás vůbec připouštějí. Zámecké a muzejní galerie nenabízejí ve svých sbírkách nebarevné obrazy a grafika v černobílém provedení přišla o něco později. Pravda, pravěký člověk už dávno před naším letopočtem namaloval ve španělské jeskyni Altamira obrázky zvěře i lidské tváře a dochované stařičké náboženské tisky nabízejí také černobílé kresby, i když z hlediska anatomie lidského těla jaksi nepřesné, ale fenomén obrazu je v nich přítomen.

V prostorách kláštera v Sázavě je vyvedena Panna Marie na zdi na čtyřech černobílých obrazech. Na jednom z nich je gravidní. Na dalším již hrozí malému a zlobivému klučinovi… Takové hezké počeštění a zlidštění Kristova života to je a černobílá barva pod klenbou starého klášterak tomu výrazně přispívá.

Fotograf může vyzkoušet mnohé, leč později je nutno volit. Přes neskutečný nárůst novodobých fotografických krabiček, co si poradí s čímkoli, nebude dostatek fotografů, kteří dokáží neustále něco říkat, a navíc v jediném žánru. Ve fotografickém rybníku na sebe narážely vlna všelijakých stylů, ušlechtilých tisků, mód a koncepcí, ale přišla rovněž vlna fotografie sociální, avantgardní, koláží, všedního života a další. K polapení života na citlivou vrstvu filmu nebo na snímač digitálního přístroje důležité vůbec na nic si nehrát. Škoda jen, že tenhle problém společnost nikdy neopustil a přibývající technika ho jen navyšuje.

Pochybností a menších nejistot spojených s barevnou i černobílou fotografií jsem se nikdy nedokázal zcela zbavit. Stejně tak jako posedlosti související s těmito otázkami,. Miloval jsem přímý názor a vztah ke skutečnostem bez iluzí o čemkoliv. Jen si tak říkám, co takhle ke hře se světly a stíny připojit slyšitelný tep srdce, odhodit hru na výjimečnost, zachytit pravdu a navíc ještě lidi potěšit? Je to v čase tvrdého byznysu ještě vůbec možné? Ostatně společnost už také konzumuje obrazy nějak víc uspěchaněji navzdory skličujícímu pocitu, který jí přináší zpětné ohlédnutí na kdysi zachycenou a zapomenutou smutnou událost, či zase připomíná prchavý okamžik štěstí. Fotografie je vizuální řeč přinášející autorovi a následně divákovi mnohé zážitky a dokonce někdy také potěšení. Snadno se může přihodit, že autor, ač jeho námětem v černobílé fotografii je člověk, zachytí si jen tak pro radost pouhou hru světel stínů od lehce šedivé až po barvu černou. Vždyť vyčpělé fotografické techniky – Sabatiérův efekt, izohélie a další nahrazuje už dlouho bezpočet počítačových efektů. Mnozí lidé mluví sametovým hlasem a jiní zase v proslovech zadrhávají, jenže i plachá fotografická řeč může být jasná a černobílé kontrasty hran, ploch či obrysů pomáhají ke kompozičním hrátkám. Současná televizní obrazovka nabízí padesát let staré filmové týdeníky třeba se záběry tisícovek fotbalových diváků či jiných lidí oděných do stejného úboru a se shodnými klobouky na hlavách. To vše za úšklebků nynější televizních abonentů. Málokdo se však odváží zamyslet se nad záběry, které za další padesátku let zase představí nás s mobilními telefony u hlav, a přitom mnozí lidé navíc poškubávají hlavami, neboť jim z uší trčí jakési drátky… Objeví se na tvářích následovníků rovněž úšklebky

Mojí snahou vždy bylo postihnout každodenní všední život, jak se mi ho hned v prvním okamžiku podařilo objevit. Fotografie samotná v toku času zrušila všechny zaručené návody, předpisy a roztodivné kompoziční poučky. Zůstal jen autorův cit a schopnost být na místě v pravý okamžik. Všechny žánry jsou dobré, kromě nudného, nechal se už v 18. století slyšet francouzský spisovatel a filozof Voltaire, který se navíc snažil prosazovat princip tolerance… Snílek to byl, tenhle břitký a ironický dramatik. Kampak dnes na nás s tolerancí!

m