FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (6)

Hřib žlučník

m

Následující řádky nepíši s nadšením, Z vlastní hlouposti a naivity jsem se po mnoho let domníval, že všichni lidé okolo fotografie pracují a konají z obdivuk ní samé, a nevnímal jsem baziliščí úsměvy a prospěchářské šklebení a chování okolo sebe. Neregistroval jsem sběrače a nevraceče starých i současných fotografií poptávající se po existenci fotoklubů, co kde by poté hodilo za hranicemi nějaký ten peníz, jak je to s pozůstalostí, dědictvím apod. A pak také až mnohem později jsem poznal největší zášť a závist na světě v lůně národa, ke kterému přísluším.

Byli a jsou lidé všelijací. Ve své neomezenosti (nebo omezenosti?) a vševědoucnosti pak píší třeba recenzi o slovenském výtvarníkovi, ale neopomenou se v ní zmínit o zcela jiném člověku, který dotyčného psavce žere nebo snad i s…? Došlo tak rovněž na „zavile podlého novinářského chameleona Josefa Chuchmu“, ale už se člověk nedočte, proč se mu dostalo tak vulgárního otitulkování. V měsíčníku věnujícímu se umělecké fotografii (PhotoArt č. 9/2006) klasifikace novináře, byť by se zakládala na pravdě, překročila rámec i toho nejbulvárnějšího plátku. Tím, kdo takto novináře počastoval, byl Vladimír Remeš alias Vladimír Pech.

Urážky jsou důvody těch, kteří nejsou v právu, vyslovil se francouzský filozof Jean Jacques Rousseau, a to je mi jmenovaný novinář úplně šumafukl. Měl prostě pech, tedy něco jako smůlu, a připomínka hřibu žlučníku v titulku není od věci. Ne, nepatřil jsem mezi kolegy pracovníka bývalého Československého rozhlasu před rokem 1989, a tak nemohu patřit ani mezi ty, co mu tehdy nedůvěřovali a před ním o lecčems ani nemluvili. Ani bych se nedivil, kdyby dle V. Remeše zavilý novinářský chameleon Josef Chuchma přišel s podobným odsouzením „… rozhlasového chameleona Vladimíra Remeše“ a také bez udání jakéhokoliv zdůvodnění.

Proč zmiňují bývalého rozhlasového pracovníka? Moje životopisné a spíše úsměvné útržky v knížce Fotograf žije dvakrát (Ostrov, 2005) pana V. Remeše totiž řádně nadzvihly. Vlastně proč ne, pro pravdu se lidé vždy hněvají. V knize totiž také stojí napsáno: „Na jaře 1989 spatřila světlo světa mimořádná knížka manželské dvojice Daniely Mrázkové a Vladimíra Remeše Cesty československé fotografie. Publicista Ladislav Šok mělk ní vedle chvály i velké výhrady. Některá jména fotografů ve zmíněné publikaci chyběla.

Toť vše a pouhé konstatování rád znovu kdykoliv zopakuji. Své absentující jméno ve zmíněné knížce jsem ani nepřipomněl, a proč také? To věděl právě jen V. Remeš a mně je zcela jedno, co ví zase on, a myslím, že je to jedno celému zbytku světa. Nakonec mé jméno se objevilo někde jinde, ale určitě se neocitne na urně s mým popelem, neboť prach z mého těla půjde za matkou a otcem na rozptylovou loučku hřbitova na Malvazinkách. Při vyslovení jména V. Remeše mnozí fotografové jen mávnou rukou a opáčí – Ten už jiný nebude, vykašli se na něj. V redakci časopisu PhotoArt (v č. 10/2006) vyškrtali z recenze mé knížky několik žlučovitých vět V. Remeše, kterými mě hodlal počastovat. Souhlasil jsem s otištěním recenze v plné a původní verzi, protože každý chodí se svojí kůží na trh sám, ale jen jsem upozornil, že kumštovní časopis není bulvárním plátkem. Nestěžuji si, vůbec na nic si nestěžuji! Nemusím choditk žádné vrbě. To aby se vědělo. Na neurážení druhých totiž musí člověk ráno opouštět své obydlí bez nádoby naplněné páchnoucí žlučí. I opít se musí člověk umět, aby pak v čase vernisáže nepřipomínal vlající potrhanou fangli.

Paměť mně evokuje mnohé další příběhy, ale splachuji vše slovy Jana Wericha – Do února roku 1948 si mnozí nechali říkat Mac-ourek a pak Marx-courek. I ve žhavé posametové současnosti pro roce 1989 si mnozí do materiálů píší, že vystudovali univerzitu v Petrohradě, i když se učili v Leningradě a nějaká budova v bývalém Sovětském svazu patřila škole politické… V knize o pražských domech, ve kterých kdysi někdo významnější pobýval, vypadlo v souvislosti s Lidovým domem jméno Lenin. Inu, to jsme přece my Češi, soudruzi…

Bylo úžasným zážitkem, když vynikající fotograf Jaroslav Krejčí označil na veřejnosti pana Remeše, že se prý nějak zapletl v době předsametové. Byl to naopak právě fotograf J. Krejčí, který vydal úžasnou fotografickou zprávu o pohřbu básníka Jaroslav Seiferta 21. ledna 1986 v Rudolfinu, poté v bazilice sv. Markéty a na hřbitově v Kralupech, kam pronikl kordonem estébáků a panoramatickým přístrojem zachytil i jejich tváře. Ke Kralupům tenkrát auta nesměla, zabavovaly se fotoaparáty a zahraniční novináři byli expedováni do polí. Fotograf J. Krejčí se uměl hádat. Jednou dokonce i kvůli mně, i když jsme se do té doby osobně nikdy nesetkali. Byl totiž členem poroty fotografické soutěže v Polsku, které jsem se tenkrát zúčastnil, a on trval na udělení medaile za moji fotografii. Když mi ta medaile pak přišla, ještě dlouho jsem o jejím „zákulisí“ nic ani netušil…

Autodidakt, tedy jako já, kterému od V. Remeše bylo přičtenok tíži také publikování v Ahoji (na nebožtíka Jana Lukase za otiskování fotek v tomtéž časopise zatím nedošlo), se přesto ve spojení s radostí z běhu žití nebojí okomentovat své karamboly a připomenout něco tak nepřekonatelného, jako je lidská hloupost, v tuzemsku umocňovaná neskutečnou závistí a záští. Ne, nad hloupostí nelze nikdy zvítězit zcela. Pořád žijí lidé s úžasnou schopností cákat kolem sebe žluč. Přehlížím tedy ničím nepodložené obviňování prezentované V. Remešem přes jeho rodinného příslušníka, šéfujícího měsíčník Fotografie magazín (č. 9/1994), ze zašantročení fotografií Sudků, Drtikolů, Růžičků z archivu Nekázanka některými jeho členy do zahraničí. Někdo se s darem plivání okolo sebe dokáže snad už i narodit.

Samopovolaný a neomezený pan kritik prohlašující již napřed, že toho a tam toho odstřelí, se vždy oprošťuje od etického chování a pro žlučí zalité oči je navíc vulgární. Hřib žlučník, žlučák, hořčák, jak houbě v různých krajích říkají, nechť roste jednou provždy jen v lesním příšeří! Nakonec i Lucius Annaeus Seneca se už před lety nechal slyšet: „Nezajímejte se o to, kolik, ale jaké máte ctitele, nelíbiti se špatným – toť člověku pochvalou.“ Takže díky za pochvalu! Hřib žlučník dokáže zkazit každou dobrou smaženici…

Slušný člověk a navíc fotograf, byť rozdílných kvalit, má právo na ušlechtilé cíle ve svém snažení, a proto se mu nikdy nebudou líbit slova v uměleckém měsíčníku kohokoliv osočující, že ten a ten je podlý zavilý chameleon, zvláště když chybí jakékoliv vysvětlující a zdůvodňující slůvko. Nakonec na poněkud nehezké a nenovinářské jednání musel upozornit pisatele sám vydavatel časopisu Photo-Art ve svém úvodníku. Když si po čase skládám z malých kamínků mozaiku nějaké osoby, bývám také zaskočen, že některé kamínky lze sebrat jen na hnojišti.

Až přespříliš často bývala využívána různá míra ješitnosti či naopak skromnosti fotografůk tomu, že ti byli připraveni o mnoho snímků i negativů, které posloužilyk napchání cizí šrajtofle potištěnými papírky s názvem peníze.

Je mi zcela lhostejné, když si třeba plným právem přede mnou bude kdokoliv ťukat na čelo a požadovat mé ubytování v Bohnicích, já se přesto budu dál těšit ze spatřeného hezkého okamžiku, i když jsem ho jako fotograf třeba nestihl zachytit. Ostatně v Bohnicích v hospodě Na zastávce visí od léta 2007 mé fotky a lidé se u nich i smějí…

Nějak bylo až moc cítit z tištěných slov v časopise Photo-Art od pana V. Remeše, že mi záviděl i přátele, z nichž jsem jich jen několik málo připomněl ve své životopisné knížce. Fotografické médium vládne schopností uchovat život lidem, stejně jako předmětům, přestože ti i ony již dávno nejsou mezi námi.

Podezřele dlouho páni kritici tvrdí, zvláště v oboru kumštovním, že největší váhu a hodnotu má novost, zvláštnost a pokud to jde, tak totální pohrdání tradicí. Mafie snobských kritiků se pochechtává a šklebí na všechno. S nárůstem milionářů mnozí z nich vydají peníze za novost. Kupodivu ale sběratel peníze vydá často právě zase jen za tradici. Ne, tyto řádky jsem psal opravdu nerad. Jestliže v některých dalších větách padne terminus technicus hřib žlučník, alespoň se bude vědět, o kterém milovníkovi fotografující lidí se píše.

m