FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (7)

Hřib kovář

m

Půvabné francouzské město Remeš bývá navštěvováno milovníky umění pro svoji úžasnou katedrálu. Prosím, nespojovat jakkoli s hřibem žlučníkem, neboť u levého vchodu do katedrály vystavěné pro korunovace francouzských králů stojí naopak jeden z andělů v sošném provedení, který se navíc láskyplně usmívá. V některých českých lesích vyrůstá také hřib kovář, nad jehož tmavým kloboukem se v lese pousměje zase srdce znalého sběratele hub. Hříbci kováři připomínají dovádění tanečnice v pařížském kabaretu Moulin Rouge v modrých punčochách. Hříbek totiž po rozkrojení nabízí celou škálu barev a jeho noha se vybarvuje odstíny modré barvy. Navíc je moc dobrý, milý…

Hřiba kováře mi připomnělo opravdu neobvyklé setkání. V červnu 2005 mě fotografický vítr přivál na svátek fotografie do Ostravy a o rok později do Moravské Třebové. Zdejší svátek na svých bedrech poponáší Rudolf Zukal, fotografický bard excelující v soutěžích Člověk XX. Století, s premiérovými výstavami v bývalé síni Fotochemy na Jungmannově náměstí. Bývalo to v časech, kdy v Praze ještě její obyvatelé nepřekáželi. Na Moravě v davech fotografů se zjevil člověk, dobrotivý hřib kovář z vísky Modrá u Jablunkova, z nejvystrčenějšího místa u našich hranic s Polskem a Slovenskem, kde žije a jemuž do rodného listu napsali jméno Jan Kufa Kičerok. Sudičky mu navíc do kolébky nadělily schopnost bezelstně se usmívat nad lidským konáním. Z klukovského hltání knížek z pera bývalého pašeráka kořalky přes zdejší hranice, kterému za jeho literární tvorbu o pašování ukončili vězení, zvěděl jsem již leccos o tvrdém žití v tamních kopcích v toku času proměňujícím kdysi hraniční čáru. Zemití lidé srostlí svou duší s kopci a stromy určenými jimk obživě a pobytu na Zemi. Byl to les, který těmto lidem ve Slezsku poskytoval úkryt, potravu i kmeny stromů na obydlí. Dřevo posloužilo na kolébku, na stůl a k němu postavenou lavici, z jiného dřeva vznikla miska a lžíce. Další dřeviny posloužilyk postavení povozu, polena přinášela teplo… Z měkkého dřeva borovic se dělala kolébka, stejně jako rakev… I takové zamyšlení a souvislosti dokáže nabídnout obyčejná fotografie obyčejných lidí. Smích lidi spojuje a já si z Moravy tenkrát odvážel láhev Mjoduly – špiritusu, který vzniká přidáním medu a kdysi se pašoval přes Hrčavu ve Slezsku.

Parchant čas odškrtl další rok žití a v dubnu 2007 v pražském knihkupectví probíhalo uvádění knížky o Paříži, ve kterék veršům Jacquese Préverta přibyly mé fotografie. Přišel šok rovnající se nečekanému narození šesterčat. Najednou ze shluku lidí ke mně přistupuje slezský bard Jan Kufa Kičerok s lahví mjoduly, po téměř pěti hodinách jízdy z Modré! Zpět ve Slezsku uvítali Kufu až ve dvě v noci. Večeři mu nejspíš ohřáli současně se snídaní… Láhev mjoduly tak byla propašována přes hranice velké Prahy, kde jinak vše běží jako nejdražší švýcarské hodiny a o kontraband tu Pražák nezavadí. To pouze několik přitroublých obyvatel tu na místě produkuje všelijaké hovadiny pro turisty a v Praze nenávratně ničí to, co činilo město krásné. Praha bývala po staletí určena jejím obyvatelům. Moudří turisté a milovníci umění falešné nátěry města nevyžadují. Nakonec rozšafný slezský bard Kufa byl v Praze také zaskočen černoušky v bílých námořnických oděvech nabízejících mu svezení lodičkou po Vltavě…

Kamarád Kufa díky tradiční lihovině byl přejmenován na Mjodulu a v mé hlavě se objevily dávno zasunuté dotěrné otázky. Ne, nedokážu si je zodpovědět, jen leccos cítím. Z čeho lze čerpat sílu pro vznik dobré fotografie? Člověk může okolí poměřovat jen podle sebe a brát pouze z vlastního života, protože je to jediná jistota, kterou vlastní, a přesto s ní nikdy nebude sám spokojený. Jen dobrý člověk má šanci dobrou věc vykonat. Možná pořídit také dobrou fotografii a je zcela jedno, že ji mnozí vůbec nespatří. Je moc potřebné hrát si se světly přicházejícími do fotopřístroje a zbavit se drásající hrubosti a bezbřehé lhostejnosti, kterou je doba přehlcena.

Hřib žlučník versus hřib kovář. Rád bych potkával a nacházel hříbka kováře také v pražských ulicích. K jeho spatření jsem bezpočtukrát usedával do židle a zavíral oči. Pravda, někdy se oči zavíraly únavou, ale já i přes zavřená víčka leccos uviděl! Ve dnech následujících jsem v mysli spatřené vyhlížel a očekával na rohu ulice s fotoaparátem v ruce. Vždyť fotografie je od svého zrodu součástí dějin a kamínek do mozaiky světa tak přidal i špiritus mjodula z Modré. Zákony existence dosud nic nepopřelo, byť tvůrčí zacházení s různými médii, včetně fotografie, vedlo také dokoncek osobitému vidění světa, lidí i věcí.

A ještě k hřibu kováři. Když ho otec v lesích trošku vzdálených od jihočeských Vodňan objevil, po návratu se na něj vždy několik lidí přišlo podívat. Kovář je totiž hříbek dobrák… V závěru měsíce května 2007 mi do telefonu sděluje bratr Jarda, že se navrátil z lesa v krajině České Kanady a dno jeho košíku pokrývá patnáct hřibů kovářů. Taková moc milá a potěšující zpráva to byla…

m