FRANTIŠEK DOSTÁL: FOTOŘEČIŠTĚ (8)

Fotořečiště pražské

m

Zajímal jsem se vždy vášnivě o rodné město a fotografie mi to umožňovala. Už jako kluk pobíhající bosý od dubna do října v mnohých dosud nedlážděných ulicích Prahy s očima na stopkách prahnul jsem pořád něco zvědět. Přemnoho fotografů zachycovalo krásu města plného barev černobíle. Zrodily se tak knižní podoby Prahy zasněné, romantické, stověžaté, barokní… Nikdo však nedokázal postihnout vše beze zbytku. Na to nemají ani ti největší, a přitom žádné jiné jeviště nenabízí tolik barev a stínů najednou. Žádný údiv proto nevzbuzoval ani velký český fotograf putující denně pěšky s přihmouřeným okem z domu od Úvozu nad stráněmi Petřína až na dvorek několika činžáků na Újezd, kde se nacházel jeho ateliér. Sestra mu ještě před vstoupením do dřevěné chaloupky zavázala tkaničky od bot, neboť on to sám s jednou rukou neuměl…

Fotografie má však ale šanci zasáhnout nitro člověka, naštvat ho, popíchnout a vzbudit náladu, pohnout nitrem, což dokáže rovněž spatření dobrého uměleckého díla. Již ve dvacátých letech 20. století Josef Sudek, neboť on to byl, kdo do svého ateliéru odcházel z ulice Úvoz, jako jeden z prvních fotografů zobrazoval všední život Prahy. Byla to tehdy zrcadlovka 9×9 cm a on fotografoval z ruky (doslova z té jedné) a zachycoval pražské chodce a pracující dělníky. Vlastně patřil mezi ty, kteří pořizovali sociální fotografii, i když jeho jméno je spojeno s docela jinou tvorbou. „Každý chodil někam na švestky…,“ říkával často J.  Sudek, zvláště když člověk s čímkoli začíná. Velkoformátová kamera přišla až později. Samotný fotograf J.  Sudek byl na jediné zahraniční cestě v životě. V roce 1926 v Itálii, než o rok později přišel tvořit do ateliéru na Újezd a od roku 1959 se zabydlel v domě v Úvoze.

Ano, jako kluk jsem se moc naběhal, ale později byl už ze mne jen fotograf-chodec, a moc jsem se na mnohé dotazoval. Na škvárovém hřišti vyrostlém po bývalé žižkovské plynárně jsem zvěděl, že například červený mramor z odstraněné Krocínovy kašny ze Staroměstského náměstí spolykaly zdi zmíněné plynárny na svítiplyn. Přičucháváník rodnému městu se tak počalo.

Láskyplnému člověku město umí nabídnout i grotesku, kterou by si nevymyslel v Domě U modré štiky ani samotný Disman Šlámbor alias Viktor Ponrepo, když s viržinkem v ruce zdravil diváky v sále a přál jim příjemnou podívanou na pohyblivé obrázky. Film byl ještě němý, a tak hudební doprovod zahájil klavírista v sále… Stejný film a někdyk němu jiná hudba. Fotořečištěm protékají také podivné proudy.

Lidé mají jedinou šanci v něčem se případně poučit. Tou je minulost. Bohužel se jim to nedaří a většinou ani nechtějí. Není proto divu, že se chyby v běhu žití opakují. Od časů zrodu fotografie prošlo kamerami mnoho světla. Moderní doba je vždy ta současná a dokáže strašně moc věcí, ale neuvěřitelně moc umenšuje lásku. Jsem z jiné doby, kdy se ještě na stráních Petřína s ostychem a klepavým hláskem sdělovala tři něžná slůvka – mám tě rád…

m